Dvě svatby, jedna facka a zář reflektorů. Proč se Ponti a Lorenová tak přitahovali?

Zarputilost, s jakou chudé děvče z malé rybářské vesničky dovedl na herecký Olymp a nakonec i k oltáři, je pozoruhodná. Ikona živočišné ženskosti ho milovala i přes jeho pleš, malý vzrůst a dvaadvacet let navíc. I když sošná Sophia a ne příliš vysoký, obrýlený a dobře živený Ponti tvořili nesouměrně vyhlížející, někdy až komický pár, jejich partnerství vydrželo víc než padesát let. Přestálo oboustranné mimomanželské flirtování, odsudek Vatikánu i občasné střety se zákonem.

Podobnou zarputilost Ponti uplatňoval i v obchodě - když si něco vzal do hlavy, nikdo ho nepřesvědčil o opaku. Byl jako buldog. Možná i proto si vyzdobil svoji kancelář v Římě velkými porcelánovými psy, jak na ně vzpomíná režisér Miloš Forman ve své autobiografii Co já vím? Ponti totiž známé trio Forman, Passer, Papoušek vybídl, aby mu napsali scénář k filmu, který se měl jmenovat Američani přicházejí. "Místnost byla překvapivě malá, obložená svazky vázanými v červené kůži a plná ohavných porcelánových hafanů v životní velikosti, jací bývají k vidění u zaprášených železničních zastávek. Ponti seděl za obyčejným psacím stolem postaveným na podstavci, takže na nás shlížel svrchu, zatímco jsme mu předehrávali, co už máme."

Když se pak za tři dny potkali znovu, atmosféra byla ještě o něco dusnější: "Opět jsme dlouho čekali, kouřili hašiš a poslouchali řev z producentovy kanceláře," píše Forman. "Tři chlapi tam sytou italštinou na sebe z plných plic hulákali, a když se otevřely dveře, vypotáceli se z kanceláře Vittorio De Sica a Caesare Zavattini. Byli celí rudí a vypadali jako spráskaní psi. Podle mě Sica a Zavattini vytvořili jedny z nejlepších filmů všech dob. Býval bych jim rád stiskl ruku, ale když jsem viděl, jak se zdrceně vlečou, netroufl jsem si je oslovit. A Ponti dřepěl mezi svými porcelánovými psy a usmíval se. 'Tyhle psi,' a ukázal na porcelánové bestie, 'by dovedli napsat lepší scénář než tamti dva páni umělci.' 'Tak proč si to nenapíšete sám?' osmělil jsem se. 'Čas! Nemám čas,' povzdechl si Ponti."

Ctižádostivý mladík od Milána

Na rozdíl od většiny tehdy úspěšných italských producentů, jako byli Dino De Laurentiis nebo Alberto Grimaldi, pocházel Carlo Ponti nikoli z okolí Neapole, nýbrž z industriálního a jaksi cílevědomějšího italského severu, z Magenty nedaleko Milána. Otec byl právník a Carlo se vydal v jeho stopách. Když získal titul na Milánské univerzitě, absolvoval u něj v advokátní kanceláři krátkodobou praxi. Právě tam se začal potkávat s klienty z filmového průmyslu. Svět stříbrného plátna mu imponoval čím dál víc a při sjednávání smluv si počínal šikovněji než kdokoli z kolegů právníků. Směr jeho budoucí kariéry se nedal přehlédnout - v byznysu, který spojoval film s paragrafy, se cítil jako ryba ve vodě.

Svůj producentský křest si odbyl v roce 1940, kdy produkoval film Maria Soldatiho Malý starodávný svět. Snímek rok na to oceněný na filmovém festivalu v Benátkách učinil hvězdu z tehdy ještě málo známé herečky Alidy Valli a zároveň vynesl Pontimu nějakou dobu za mřížemi - v době druhé světové války nebylo příliš rozumné podporovat film, který nahrává protifašistickým náladám. V druhé polovině 40. let se Ponti připojuje k produkční společnosti Lux a pomáhá na plátna prvním filmům neorealismu - například Zampově snímku Žít v míru či Lattuadově dramatu Bez milosrdenství. V roce 1950, čtyři roky po svatbě s Giulianou Fiastri, pomáhá Ponti nastartovat kariéru Gině Lollobrigidě a zakládá se svým přítelem a kolegou ze společnosti Lux vlastní produkční firmu Ponti-De Laurentiis.

Oba muži rychle a jasně dávají světu najevo, že chtějí dělat obchod ve stylu hollywoodských filmových magnátů. Vydělat rychle a hodně. A tak vypouštějí do světa komerčně úspěšné komedie. V roce 1952 v jejich produkci vzniká první italský celovečerní barevný film Totò v barvách (s tehdy velmi žádaným italským komikem, který si říkal Totò). Snímek vidělo více než šest milionů diváků a vydělal tři čtvrtě miliardy lir. Ponti s De Laurentiisem v druhé polovině 50. let pak vsázejí na osvědčenou kombinaci velkých rozpočtů a hollywoodských hvězd, jako je Kirk Douglas, Anthony Quinn, Henry Fonda či Audrey Hepburn. Respekt v branži si definitivně pojišťují produkcí Felliniho Silnice s Anthonym Quinem a Guliettou Masini.

Přijďte ke mně do kanceláře, Sophie

V roce 1950 se Carlo Ponti seznamuje se svojí osudovou ženou. Jejich první setkání však bylo víc obchodní než romantické a odehrálo se na soutěži krásy Miss Říma, kde byl Ponti jedním z porotců. Zahlédl v davu půvabnou, teprve šestnáctiletou dívku a prostřednictvím pořadatele ji přesvědčil, aby se volby zúčastnila. Nepřehlédnutelná Italka jménem Sofia skončila jako druhá a vlivný producent ji hned po skončení slavnostního večera pozval na pár slov. "Pomyslela jsem si, aha, teď přijde s návrhem. Chodili jsme po zahradě a Carlo řekl: 'Myslím, že mám dobrý nos na talenty. Dopomohl jsem ke kariéře Gině Lollobrigida, Alidě Valli a mnoha, mnoha jiným. Vy máte zajímavý obličej. Pozoroval jsem vás. Výraz vaší tváře. Tak přijďte zítra ke mně do kanceláře, chtěl bych s vámi udělat zkušební snímky…' Pak mi dal svou adresu, popřál mi dobrou noc a šel," popisuje později ve svých vzpomínkách Sophia Lorenová.

Sám Ponti však přiznal, že jeho budoucí manželka ho hned od začátku zajímala "především jako žena a teprve v druhé řadě jako umělkyně". "Když jsem Sophii uviděl poprvé, byl jsem fascinován víc tím, co vyzařovala, než tím, jak vypadala," líčí Ponti a dodává: "Bylo kolem ní něco, co ji zahalovalo do jakéhosi světla. Nemohl jsem uvěřit, že je ještě teenager. Působila tak dospěle, tak soustředěně na své přání stát se herečkou, tak profesionálně, a přece byla současně plachá a nejistá. Výsledkem byla uchvacující směs." Ačkoli kamerové zkoušky opakovaně ukazovaly, že Sophiin výrazný nos a příliš široké boky pro filmové plátno nejsou ideální, Ponti nepřestal věřit v její úspěch. Obsadil ji do filmu Anna a jeho přítel Goffredo Lombardo, šéf produkce v Titanu, vymyslel pro dívku, která se ve skutečnosti jmenovala Sofia Villani Scicolone, světově znějící umělecké jméno Sophia Loren. Ponti byl pro ni nejen milenec, ale i otec, jak sama přiznávala - snad proto, že od svého skutečného otce se lásky nikdy nedočkala. Ona zase pro něj přitažlivou inspirací. Sophia o svém muži později mluví jako o hodném, velmi pracovitém, v podstatě introvertním a rozhodném muži, který jí ovšem jednou uštědřil i ráznou facku.

Ponti své mladé přítelkyni přihrával různé menší role ve filmech, které produkoval, ale oba cítili, že typu bytostné Italky, jakou Lorenová byla, se lépe bude dařit v Evropě. I když například hollywoodská romantická komedie Hausbót, kterou Sophia natočila s Cary Grantem, měla poměrně úspěch. Oba herci se seznámili už při natáčení filmu Pýcha a vášeň a tehdy mezi nimi vzniklo přátelství, které později přerostlo v citovou náklonnost. Cary Grant dokonce krásnou Italku požádal o ruku. Možná i to ženatého Pontiho přimělo k ráznějšímu řešení jeho dosud dvojího života, který vedl napůl se Sophií a napůl se svou stávající manželkou a dvěma dětmi. V září 1957 se Ponti nechal v Mexiku rozvést a tamtéž v zastoupení svých právníků oddat se Sophií.

Rozvod však v jejich rodné Itálii nebyl uznán, neboť katolická církev rozvody neumožňovala, a Ponti čelil obvinění z bigamie. Vatikánské listy hrozily exkomunikací, Hnutí katolických mužů Itálie vyzývalo všechny katolíky, aby bojkotovali filmy s Lorenovou. Když se v roce 1960 vrátil Ponti se Sophií ze Spojených Států do Itálie, museli k soudu, kde ale popřeli, že by se vzali. Jejich sňatek byl anulován. Všichni tři, včetně Pontiho první manželky, se pak rozhodli přijmout francouzské státní občanství, aby se Carlo ve Francii mohl legálně rozvést a hned v dubnu roku 1966 oženit se Sophií.

Svatba se konala v Paříži a vůbec nebyla taková, o jaké Sophia snila, s bílými šaty, vlečkou a záplavou květin. Obřad byl civilní, jednoduchý a krátký. Nevěsta měla žluté šaty a plášť ozdobený kytičkou konvalinek. Dva roky na to se Sophii po dvou potratech narodil vytoužený syn Carlo a za dalších pět let syn Edoardo. Oba se ze zdravých dětí těšili o to víc, že přestálé potraty už je téměř zbavily naděje na vlastní rodinu. "Sophiiny potraty byly nejhorší rány osudu v mém životě," přiznal později Ponti. Mezitím se ale ze Sophie stala skutečná hvězda. V roce 1960 ji totiž Vittorio De Sica obsadil do hlavní role svého filmu Horalka, za kterou získala Oscara.

Kacíř, sběratel a pašerák

Ponti a jeho vlastní producentská společnost Compagnia Cinematografica Champion, nyní se sídlem v Paříži, začala produkovat především filmy francouzských režisérů takzvané nové vlny - Chabrola či Godarda. A pak Pontiho napadlo propojit na plátně svoji ženu s Marcellem Mastroianim. Byl to nápad doslova za všechny peníze, protože vznikly veleúspěšné komedie: Včera, dnes a zítra a Manželství po italsku. "Sophiiným problémem je, že je na plátně silně působivá, a proto je těžké najít pro ni vhodného partnera, kterého nezatlačí do pozadí," nechal se tehdy slyšet Ponti.

S Mastroianim si pak Lorenová zahrála ještě v Pontim produkované Slunečnici nebo v Manželce pro kněze, snímku, který ocenilo italské publikum, méně už však italská církev, kterou pár Ponti-Lorenová už tradičně uměl nadzvednout, aniž by o to usiloval. Schopný producent v polovině 60. let vydělal miliony i na kasovním trháku Doktor Živago, který se stal jeho finančně nejúspěšnějším filmem. A následovaly i skvělé filmy Michelangela Antonioniho, zejména Zvětšenina. V 70. letech stál Ponti jako producent i u posledního filmu Vittoria De Sicy Cesta, v němž si Sophia zahrála s Richardem Burtonem. Během natáčení byla De Sicovi diagnostikována rakovina, ale Ponti mu zaplatil veškeré léčebné výlohy a trval na tom, aby režisér film dokončil. Výsledek byl spíše průměrný, ovšem když De Sica krátce nato zemřel, zaplatil mu Ponti pohřeb - jako poděkování za role, které v jeho filmech mohla hrát jeho žena, i jako poctu jeho režisérskému talentu.

Ponti se stal velmi zámožným mužem a jako takový se v roce 1975 nevyhnul ani dvěma neúspěšným pokusům o únos, včetně scén jako vystřižených z filmů, kdy únosci prošpikovali jeho auto kulkami. Není divu, výše jeho majetku byla lákavá. Vlastnil díla Picassa, Braquea, Renoira, René Magritta, Salvadora Dalího, ale i rozsáhlou kolekci obrazů britského malíře Francise Bacona. V roce 1979 byl souzen za pašování peněz a nelegální držení artefaktů a v nepřítomnosti odsouzen k pokutě 22 miliard lir a čtyři roky vězení. Trest však nikdy nenastoupil - jeho francouzské občanství mu poskytovalo imunitu. V roce 1990 bylo obvinění staženo a z kuloárů zaznívalo cosi o dohodě s italskou vládou. Jisté je, že splátky pokuty byly Pontimu prominuty a 230 zabavených děl vráceno zpět. Obrazy pak postupně rozprodával soukromým majitelům a galeriím po celém světě. Jeden z nich, portrét papaže od Francise Bacona, prodal například prostřednictvím newyorské Acquavella Galleries soukromému sběrateli za více než 15 milionů liber.

Začátkem 80. let Carlo opustil své producentské křeslo a užíval si zajištěného důchodu. Zemřel v roce 2007 ve švýcarské Ženevě jako bohatý člověk. Bylo mu 94 let, když podlehl zápalu plic. Pohřben byl v jeho rodné Magentě u Milána. Sophia se po manželově smrti už nikdy nevdala a ze společenského života si spíše stáhla. Ještě v roce 2020 se objevila ve filmu Život před sebou, který režíroval její syn Edoardo Ponti. Dnes je jí 90 let a žije v Kalifornii.